V sobotu jsme s roverkama měly sraz a šly jsme společně opět zpívat na geriatrii. Abych to upřesnila. Každý měsíc se na tomto oddělení pro staré nemocné lidi uskutečňuje mše a my roverky tu mši zpestřujeme svým zpěvem. A včera ta mše byla pro mě obzvlášť silná.
Předtím jsme měli skautskou akci, která trvala přes celou noc, a tak jsem byla krajně nevyspalá a neměla jsem náladu ještě jezdit na geriatrii, sotva jsem stála na nohách. Ale nakonec jsem se s vypětím všech sil a veškerou vůlí překonala a na sraz dojela. Vyšly jsme do druhého poschodí (tedy, já jsem se tam spíš doplazila po čtyřech) a začaly jsme všechno připravovat ke mši a následně vyzvednout babičky z pokojů, které na mši chtěly jít. Tak jsme jim pomáhaly vstát z postele a přesednout na vozík, popřípadě je podepřít a některé jsme vyvezly i s postelí. Mše se konala v jídelně. A tentokrát se tam sešlo mnohem víc babiček (dědeček kupodivu žádný) než bývá zvykem. Já, společně s Maruškou, jsme došly na pokoj pro jednu babičku a ptaly jsme se jí, jestli tedy bude chtít jít na mši svatou. A babička nám povídá: "Víte, já do kostela jinak vůbec nechodím, ani neumím žádnou modlitbu, co tam budu dělat?" A my na to, že se aspoň může dívat a že se jí to určitě bude líbit. A babička tedy souhlasila a pak ještě dodala: "Ale víte, já nemám ani žádné hříchy, protože nic špatného nedělám." A tak jsme jí odvětily, že je to dobře, ale že na mši může jít, i když žádné hříchy nemá:-) Tak jsme jí podepřely každá z jedné strany a mířily ven z pokoje. A babička ještě zvolala na jednu paní, která ležela v posteli kousek dál, že se za ní pomodlí. Tak to bylo krásné:-) A samotná mše neměla chybu. Panovala tam taková zvláštní atmosféra, mnohem silnější, než kdy byla dřív. A když otec Antonín na konci svého kázání všem řekl, ať nemají strach, jedna paní se tam dokonce rozplakala. Tak jsme jí chytly za ruku. A při pozdravení Pokoj vám, jsme obešly i všechny další babičky. Když mše skončila, měla jsem i já v očích slzy. Zvláště, když jsem viděla na všech tvářích radostný výraz, plný štěstí a naděje. Bylo to neuvěřitelné! To, co jsem v tu chvíli cítila, nemůže nic předčit! S Maruškou jsme pak doprovodily zpátky na pokoj naši "známou" babičku:-) Celou cestu nás chválila za krásný zpěv a povídala, že se jí ta mše opravdu líbila. Když jsme přišly na pokoj, babička řekla své spolubydlící: "Tak jsme se za všechny pomodlili. V brzké době budeme všechny zdravé." :-) A tak jsme se s babičkou pěkně rozloučily, popřály jí všechno dobré a spěchaly pro další babičky, které čekaly na odvoz do svých pokojů.
A nejzvláštnější na tom bylo, že jsem se už vůbec necítila unavená, naopak. Měla jsem tolik síly, že bych jí mohla i rozdávat. A taky jsem se o to snažila, aby babičky byly spokojené a šťastné. Toto setkání mě naplnilo obrovskou láskou k druhým, dalo mi to velkou sílu, až je to neskutečné. Nebylo tam moc pěkných věcí k vidění. Byli tam samí staří nemocní lidé, viděla jsem jejich utrpení, jak jsou svou nemocí postižení a nebyl to pěkný pohled. Ale zároveň jsem si uvědomila, jak jsou ti lidi strašně silní, jak jsou vděční za každou pomoc, za každé slovo, za každé podání ruky. Pro mě to byl hrozně silný zážitek, když vím, že jim můžu i takto pomoct. A největší odměnou za to je, když následně uvidíte na jejich tváři výraz vděčnosti a radosti.