Je mi ticho.

Jako únorovému slunci, jako když se rozednívá bílou něhou v korunách stromů, trochu osaměle a ustýskaně. Nebe je šedé jako prázdné ulice.
Hledávám otevřené dlaně a otevírám se pohledům. Těm důvěřivým.

I já se učím důvěře. Každým dnem, kdy něco není v mých silách, nemůžu ovlivnit některé situace, neumím se rozhodnout a jsem bezradná, každý takový okamžik mě učí spolehnout se na druhého, na jeho pomoc, na podanou ruku... kterou s důvěrou přijmu. Bůh mě učí důvěře. Učí mě přijímat, dávat, učí mě modlitbě životem. A já Mu otevírám své dlaně, prázdné, a přece je v nich všechno, co Mu mohu nabídnout.

Je mi ticho. Ale to ticho už není osamělé. Vešlo se do každé sněhové vločky a s důvěrou zaplňuje prázdná místa v ulicích, v lidech...