Vzal mě za ruku a vystartoval ze dveří. Vedl mě skrz kaluže a nezapomněl se zastavit u každého auta zaparkovaného u chodníku a podrobně ho prozkoumat. I přes vytrvalý déšť jsme stáli a čekali, než přijede vlak. Vzápětí se vlak objevil a projel kolem nás. Ondři měl obrovskou radost, skákal a mával rukama, a kdybych ho nedržela, málem by začal utíkat za vlakem, jak byl nadšený.
Je zvědavý.
Má rád auta i autobusy.
Mávali jsme jim, na zastávkách, na parkovištích.
I když Ondři nemluví, vyjádří spoustu věcí očima. Má moc krásné oči. Poznám, když se jima ptá nebo se nad něčím podivuje nebo ho něco nadchne.
Je bezprostřední. Vždycky mě za ruku bere s takovou důvěrou a samozřejmostí, jako by mě znal odjakživa.

A pak Tě, Pane, vidím. V těch dokořán otevřených a upřímných očích. A říkám si, jak moc mi toho ukazuješ. 

Děkuji za to, že dáváš mému životu smysl. 
Že můžu být pro někoho potřebná.
Že můžu vnímat.
Okamžiky, detaily, zvuky, lidi, Tebe, svět.

Děkuji, že mi podáváš ruku, abys mě s důvěrou vedl ke stále novému objevování.