Mám ráda bosé nohy v trávě. Volnost ptáků. Křehké cesty motýlů. 
Léto je úplné. A já nechávám po vánku rozutéct svou duši. Do všech koutů léta. Trochu tesklivého, trochu zpěvného i nadějného.

Je to čas milosti. Právě teď. Snoubenecký čas, prodýchaný láskou, ale i zkouškami. A já se vrhám zas a znovu do Náruče, někdy čekám, potichu a s bázní, někdy se učím novým odpuštěním. 
Ale jsem nebem dotýkaná. 
Protkaná všemi láskami. Těmi, co nikde nekončí. Možná ani za dalekým obzorem.

Procházím se mezi kopretinami. Ještě nedodýchanými. 
A duše...má barvu rozkvetlé louky.