Někdy nastanou v manželství dny, které se podobají rozbouřenému moři.
Divoké vlny se mě snaží pohltit, shodit z mé maličké bárky. Jsou neodbytné. Zkouší, co vydržím. Přijde i chvíle, kdy bych se do vln už už vrhala. To pak ale vlny ustanou. A já si říkám, že je má víra stejně maličká a křehká jako ta moje loďka. 

Učíme se plout spolu. A stejným směrem. Čekáme často, až se do našich plachet opře vítr a ono to půjde snáze a docela možná úplně samo. Ale než nám vítr dopomůže ke snadnější cestě, je tolik věcí, kterých je třeba se naučit a pochopit. Může to být krásné, pokud se dokážeme na druhého spolehnout, dokážeme něčím překvapit, ohromit, odpustit, i po třinácté, i po třicáté sedmé, ctít, vyslechnout, milovat, ještě víc milovat, dávat se, sdílet, společně se smát i plakat, držet se za ruce, těšit se, být plni lásky, úplní...

Být si vzájemnou inspirací. Pro tu velkou plavbu. Ve vlnách každodennosti.

A pak začne zlehka a docela tiše vát vítr.