Trošku se bojím.

Objímám staré časy a nenechávám místo pro ty nové.
V mém srdci se přehnaly sněhové bouře. A ono není vůbec jednoduché projít silnou vánicí, po kolena ve sněhu a doufat, že třeba někdy... přijde jaro...

Ale ono nakonec přijde! 
Jako každý rok...

A já vdechuji tu tolik novou vůni a už ji nechci nikdy pustit. Chci si ji držet, pevně, blizoučko mému srdci.

Postní doba je pro mě časem milosti, jak své srdce nenechat pusté, ale pravidelně ho zavlažovat a zalévat modlitbami. Být otevřena pro ten Boží déšť.
Nebát se ho a přijmout vše, co po onom dešti vyroste...

 

A co nejdéle bych si chtěla ve svých modlitbách udržet rozkvetlé jaro.