Začala bych nejdříve asi takto: Jsem mámou už tři měsíce ♥️ 
Díky Bohu za to!

.

V noci, kdy se maličký budí na kojení a já nemůžu spát, přemýšlím.
Mateřství je velké požehnání, nicméně můj život není jen o pozitivních momentech, jde mi především o reálný obraz sebe samé. Nastavuji si své vlastní zrcadlo, a ne vždy se mi onen obraz v něm líbí.

Mateřství mě opravdu naplňuje, hodně mi dává, ale taky hodně bere. Často se ztrácím v každodennosti, kterou se snažím žít navzdory své nedokonalosti, se všemi mými strachy, s vírou, že mě Bůh v tom nenechá samotnou.
Někdy mám pocit, že je toho příliš. Že potřebuji na chvíli jít stranou, ztišit se, znovu dojít k uvědomění, jak moc silná láska ve mně je a nejen k mému synovi. Mši svatou teď víceméně sleduji spíše jen z povzdálí, díky Beníkovi, který prostě celou hodinu v kuse nevydrží. Beru to jako oběť Bohu. Respektive chci to tak brát a vnímat. Ale uvnitř sebe cítím, jak mi hlubší prožití mše sv. moc chybí.

Kéž bych byla více upevněna v Boží lásce, dokázala Mu odevzdávat svou cestu, na které mě učí hodně velké trpělivosti a oběti, ale zároveň nastavuje svou ochranitelskou náruč a s něhou chápajícího rodiče mě (nás) objímá. A to je pro mě podstatné. Nepřestat se vrhat do Jeho láskyplné náruče.

Vydávám se tedy s novou odvahou na cestu, každý den, znovu a znovu!

"Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat." (Žl 37:5)