Týden na jižní Moravě utekl až moc rychle.
Chata plná kamarádů s dětma, společné procházky a výlety, slunce a horké dny, vinice všude okolo, večery s vínem.
Řeklo by se, že to byla úplná pohoda a taky, že byla :-)! (Ačkoliv s dětma tu pohodu beru trošku s rezervou :-)).

Ke konci týdne, když už naši kamarádi odjeli a my s Honzou tam zůstali sami, se v Perné konaly hody, na které jsme se moc těšili. V pátek se stavěla vedle kostelíku májka, stavět pomáhal i můj Honza. Pak jsme si zašli na burčák a pozorovali krásný západ slunce s májkou vysokou skoro jak kostelní věž v pozadí.

A hody započaly dalším večerem. Pro nás - bohužel - až večer, jelikož Ben kolem deváté usíná. S nostalgickým pocitem jsme oba vzpomínali, jak jsme kdysi na hodech (v začátcích našeho vztahu) protancovali celou noc. Nedalo nám to a šli jsme se podívat alespoň na zahájení. Pán, prodávající u stolku vstupenky, nás pustil, aniž bychom museli něco platit. "Vidím, že se asi moc dlouho nezdržíte, tak se běžte podívat... :-)", povídal a my s Benem v náručí šli. Bylo to krásné. Nicméně Ben opravdu dlouho nevydržel, a tak jsme namířili zpět k chatě a nezapomněli ještě jednou hodnému pánovi poděkovat. 
Ještě štěstí, že jsme měli chatu kousíček od místa konání, a tak jsme slyšeli hudbu, linoucí se z hodů a povyk krojovaných.
Poté, co jsme uložili našeho Beníčka, naplnili si skleničky místním dobrým vínem, Honza se na mě podíval a povídá mi, že bysme si měli spolu zatancovat, i když na hodech nejsme. Nebo vlastně tak trochu jsme, ale jinak :-) Hudba zvesela hrála, a tak jsme ani chvíli neváhali. Lidé, chodící kolem z hodů či na ně, si museli myslet, že jsme se zbláznili, když viděli pár v pyžamech na terase tančit polku.
My jsme jen ale zavzpomínali na staré časy a najednou to bylo všechno tak romantické a milé, jako tehdy.

A tak ti, Pane, děkuji za tuto romantickou chvilku, která patřila jen nám dvěma. A že jsme se hodů mohli nakonec taky zúčastnit, i když "po svém" :-)