Dny si tak ledabyle plynou za sebou. A já se dívám zpátky, chtěla bych ty všechny dny vrátit. S odstupem času se na vše dívám docela jinak. Řešila bych jisté věci jinak. Ale na to už je pozdě. Co se stalo, zpátky vzít už nejde. Alespoň ne úplně.
 
V neděli při kázání nám kněz pověděl příběh.
Jeden muž přikázal ženě, aby vyšla na věž kostela, vzala s sebou polštář a z něho pak na věži vysypala všechno peří. A to, aby potom sesbírala. Ale žena se na něho nevěřícně podívala a řekla mu: "To se mi nikdy nepovede, to prostě není možné!" A muž jí odpověděl: "Ano, máš pravdu. Tak je to i s Tvými činy. Pokud někomu řekneš něco zlého, nebo se tak k němu budeš chovat, a i když později toho budeš litovat, nikdy "neposbíráš" všechno to špatné, které se tomu dotyčnému člověku vrylo do srdce."
 
 
 
 
A proto bychom si měli nejdříve rozmyslet, co komu řekneme, co druhému budeme chtít vytknout, aby se to toho druhého nedotklo. A když už budeme chtít někomu něco vytýkat, neměli bychom v tom případě zapomenout i na jeho dobré stránky a tedy ho za něco pochválit.
 
Protože slova, co budou vyřčena z našich úst, nepůjdou už vzít zpět. A tak bychom si měli dávat pozor a zbytečně nezraňovat lidi kolem sebe.
 
I když to není vždy tak lehké, pokusme se o to.
I já se také pokusím.
 
Ať je Bůh stále s námi a pomáhá nám.