Procházela jsem městem. Město už dávno přikryla tma, jen světlo z lamp odhodlaně svítilo do té černočerné noci a déšť omýval chodníky i mou tvář.
Mé srdce bylo podivně zkroucené. I jej pohltila tma.
Nevnímala jsem svět okolo sebe.
Byla jsem zavřená.
Zavřená v sobě.

Pane, Ty ale vytrvale klepeš a trpělivě čekáš, až Ti otevřu. Po celou dobu mě chráníš a provázíš, i když to zrovna nevidím nebo i nechci vidět. Tak jako lampy svítící pokorně a oddaně na cestu každému kolemjdoucímu, i Ty jsi mým trpělivým a láskyplným světlem. Děkuju, že mi nepřestáváš svítit na cestu, když mě právě ze všech stran obklopuje tma...