A přijdou chvíle tiché a nemluvné. Opatrné a křehké čekají ve stromech, zatímco mezi větvemi prorůstají ty mé malé modlitby. 

A někdy odpovědi nepřichází. Ještě ne. Stromy voní s podzimem zase jinak a všechno je stočené v letokruzích mého života. 

Umí ještě člověk čekat?

Najednou nevejdu se do ticha. A svět je pro mě příliš malý a úzký na ty všechny otázky a všechno hledání.

Procházím se krajinou, do polí fouká starý vítr... A já stojím na břehu své každodennosti a tajím dech. Hloubky jsou nekonečné, ale Bůh vidí ještě dál. 

Pak mě obejme.