Provoněný domov. A provoněné dny.
Všechno to tak intenzivně voní, světlo je měkčí, paprsky hřejí do tváře, jabloně se probouzí, rodí se nové okamžiky a světlo hoří mezi větvemi.
Objevujeme místa, ta dávná místa v sobě samých. 
Je to jako tenkrát.
A přece jiné. Jsme jako nerozvinutá poupata. Každým rokem se učíme tomu stejnému. 
On nás připravuje pro nová a nová otevírání. Neustále, trpělivě, láskyplně. Každým rokem nás učí tomu stejnému jaru.

A pak se mě dotkne. Jen velmi zlehka a opatrně, sotva to ucítím. Jen v náznacích, ale v celé jeho křehkosti.
A v tu chvíli bych si přála, abych viděla. Abych se uměla dívat kolem sebe. Chtěla bych vidět jako poprvé, do hloubky a citlivě. Chtěla bych vnímat, plně a nesamozřejmě. Vnímat s opravdu čistým srdcem.
Jeho jaro.