OSAMĚNÍ
Od hvězd až k srdci
ticho
v němž nejsi


Najednou
byl jsi tak daleko
že jsem tě z ozvěny
volala nazpátek
ale tys neslyšel
plakat mé vzpomínky
stále ses vzdaloval
až prostor mrazil mě
jak by se stmívalo
a ty ses vracel až
před stvoření
světla
Vesmír mě prostoupil
až bylo úzko z dálek
a ticho bolelo
jak tryzna za skřivánky
Žal mě tak zotvíral
že táhlo na srdce
a tys byl dál a dál
hořely vánoce
a Velký pátek stál
jako kříž nad světem
po prvním jarním dni
kdy byla šťastná tráva
a obzor z beránků
vody si zpívaly
i potmě ze spánku
a láska spěchala
otvírat studánky...
Co se to stalo jen
že je teď z propastí
a sluncí pohřbených
a trne jako dar
po smrti vyčítaný
Jak se tě dovolám ?!
šáteček rozedraný
ztracená slzička
zbloudilý meteor
Po kom ti pošlu vzkaz
když hvězdy osleply
a nebe osamělo
zem je tak bezradná
s tou setbou pro stíny
Už se tu nevyznám
Vrať se vrať! Řekni mi - -
Jako by v odpověď:
pukaly zvony
a znělo kamení
Ještě mě neslyšíš?
Jak ti dát znamení
že tady bez tebe
docela sama
prožívám konec
jednoho světa

- - -

Procesí sněženek
jak bílý oblak
táhlo z hor
naposled ověnčit
propadlé lože
Romea s Julií
Byl jsi tak daleko...
Hrdličky z pomníku
zemřely znova
docela zbytečně

- - -

Tak sbohem planeto
mé první lásky -
na mapě srdce
zbude tvé jméno...

/Vítání světla : Markéta Procházková/