Tak jsme s roverkama byly na vandru, přesněji - strávily jsme šest dní v Rychlebských horách. Vandr neměl chybu, bylo to tak parádní, všechny jsme si odnesly spoustu zážitků... A jeden z nich pro nás bude obzvlášť nezapomenutelnej.

To jsme si tak šly (tuším, že to byl 4. den našeho vandru) vesnicí Nové Vilémovice, bez vody a po cestě žádný pramen, a tak že se zeptáme obyvatelů zdejší vesničky. Měly jsme štěstí, nějaký pán postaršího věku nás dokonce oslovil jako první. Odkud jdeme a kam ještě máme namířeno :o) A tak jsme využily příležitosti a zeptaly se, zda v brzké době narazíme na nějaký pramen. Pán nám odvětil, že pramen už jsme dávno přešly, že je schovaný, tak je těžké si ho všimnout. Po takovém nemilém zjištětí jsme ho poprosily, jestli by nám nenapustil vodu do flašek. Děda s milým úsměvem na rtech (sympaťák už od pohledu :o)) ) řekl, že je to samozřejmost, jen ať jdeme dál. Anežka s Maruškou vybraly od ostatních flašky a šly za ním. Po chvilce k nám přiběhla Anežka: vemte si batohy, jsme pozvaní dál, je tam jeho manželka, zrovna peče buchty, ať prý přijdeme... My naprosto překvapeny takovým návrhem jsme zvedly batohy ze země a rychlým krokem se přesunuly k nim na zahradu. Manželé nás přivítaly velice mile a ochotně, ba dokonce byli rádi, že si mají vůbec s kým popovídat! Sotva jsem se ocitla na jejich zahradě, rázem jsem si připadala jako v nějaké pohádce. Zahrada byla velmi pečlivě upravena, do detailu ozdobena - z jedné strany na mě koukali trpaslíci, z druhé zase kámen s Makovou panenkou a Motýlem Emanuelem, z třetí kámen s velkou žábou. Domek vyhlížel velice přívětivě a mile (tak jako samotní obyvatelé tohoto domku), u dveří byla pověšená sluníčka, na okně krásné květiny a další postavičky typu malých trpaslíků a sošek. Seděly jsme na zahradě u stolu a obdivovaly všechnu tu krásu kolem. Později jsme měly tu možnost dozvědět se, že původně domek nebyl ani domkem, nýbrž nějakým polorozpadlým stavením se slámou a to všechno si opravili a upravili k obrazu svému (což dalo roky těžké práce a dřiny), takže je za co je obdivovat. Taky nám povídali mnoho příběhů z jejich života, i těch smutných (přišli o syna, když mu bylo šest let). Radost jim ale teď hlavně dělají jejich vnučka a vnuk (ten prý pracuje v restauraci Za Vodó, je mu 21 let a má tři pozitiva - je vcelku pohlednej (ukázali nám jeho fotky), prý i hodnej a hlavně.. umí vařit!! Takže už víme, kam bude směřovat náš příští roverský vandr :-D ). Ale viděly jsme fotky nejen jejich pohledného vnuka :-D, ale taky fotky z jejich mládí. K tomu jsme popíjely kafe, pak se přešlo na domácí bezinkovou šťávu, po které jsme se ještě všechny pěkně dlouho oblizovaly :o) a nakonec nám byl nabídnut čerstvě upečený rohlíček, právě vytažený z trouby, který se rozplíval přímo na jazyku. Něco tak dobrýho jsem ještě nikdy v životě nejedla! Bylo to nádherné odpoledne... Dokonce jsme si pak mohly prohlídnout i domek zevnitř a vypadal stále pohádkově jako zvenku. Sice ozdob už tam bylo podstatně míň, zato na zdi visel krásný obraz a ne jen jeden. Jako by se v tomto zázračném domku zastavil čas. V pokojích (kde bydlívali přes prázdniny jejich vnučka a vnuk, když byli menší) zůstali staré hračky, v celém domě panovala atmosféra starých časů, dřívějšího života. Strašně se nám tam líbilo. Byly jsme z toho opravdu nadšeny. Manželé, i na svůj věk, byli taková veselá dvojka. Paní se v jednom kuse pořád smála, pán se zase usmíval a říkal: manželka má pravdu... ta má vždycky pravdu :o)) a taky nám pověděl pár historek ze svého života. S manželkou se skvěle doplňovali. Občas se poškádlili a na to se zase smáli. A jak byli otevření vůči nám (i ostatním lidem). Takových upřímných, ochotných, vždy nápomocných a veselých lidí se najde pomálu.
Říkala jsem si, jaké jsme měly štěstí, že jsme takové lidi mohly poznat! Připadla jsem si jako v docela malém zapomenutém pohádkovém světě s pohádkovou babičkou a dědečkem. Toto setkání bylo neskutečné. Ještě dlouho jsem o těchto dvou lidech přemýšlela. I přes všechny životní pády a nástrahy zůstali tak bezprostřední, tak ochotní, a tak otevření vůči ostatním. Neumím ani popsat, jak moc velkou radost a hlavně optimismus do života mi tohle setkání dalo. A ještě mnohem více. Něco, co si s sebou ponesu celý život.
A taky jsem si umanula, až budu v jejich věku, budu se snažit ze všech sil, abych dokázala být jako tito manželé. Snad tomu tak bude :o)
A tak jsme za sebou zanechaly pohádkový dům... dům plný milých úsměvů a krásných chvil... dům U Sluníčků...