Už delší dobu balancuju nad pomyslnou propastí. Můj život nabral nový obrat. Ale nedokážu říct, jestli zrovna tím správným směrem.

Dnes ráno jsem se zastavila v kostele. Nikdo tam nebyl. Jen já se svými myšlenkami. A Bůh. Stála jsem tam, přemýšlela, modlila se, prosila o odpuštění, o pomoc...

Nevím ani už, co je dobré a co špatné. Má víra se zdá tak slabá, tak nicotná a prázdná... Jako bych byla za velkou tlustou zdí.. nemůžu ji přelézt ani obejít, nemůžu se přes ní dostat k Bohu...

Náhle se ozval zvuk otevírajících se dveří. To přišel do kostela starý pán. Začal se modlit.

Po tomto malém vyrušení jsem se opět ponořila do modlitby. Pane, prosím, nenech mě sejít z té správné cesty, buď se mnou a pomoz mi... Prosím, odpusť mi.... odpusť...

A pak jsem byla opět v modlitbě přerušena. Starý pán se totiž už domodlil a teď stál vedle mě. A povídá mi: "Nebuďte smutná...všechno se v dobré obrátí...... Příjemný den."

Chtěla jsem mu povědět, že vlastně smutná vůbec nejsem, ale zmohla jsem se na pouhé "děkuju" a "vám taky" a byl pryč. Víc jsem mu toho ani nestihla říct. Byla jsem tím tolik překvapená a zároveň mě tyto slova neskutečně naplnily strašně zvláštním pocitem. Skoro jako by se skrze tohoto milého člověka ke mně ozval hlas Boha. Jako by to byla slova od něj...

Nevím, zda to byla shoda náhod nebo mě prostě ten pán chtěl jen povzbudit. Ale vím, že mě tyto slova zasáhla do srdce a to tak krásným způsobem, že jsem našla v sobě zase novou sílu na to, abych všechno zvládla..A na tváři se mi objevil úsměv.. Protože teď vím, že se všechno zase v dobré obrátí...