Připomínám si, že každý den můžu žít. Jinak. Naplno.
Že můžu být plná Boha, lásky, milých okamžiků. Že moje bolest mě nemusí vlastnit. Že se nemusím rozbíjet o slova druhých.
Že když mě zasáhne jejich hněv nebo závist, nebudu potopena. Že mě láska stále nese.

Probouzím se do nových dnů, kdy si uvědomuju, že nejsem sama. Probouzím se, abych zjistila, že nové dny přinášejí i nový život. Zatím malinký jako uzlíček. Za který jsem ale nesmírně vděčná.
Můj život je čekáním, ale nemusí být. Může být každodenním zázrakem, ve který nepřestanu věřit.